Únor 2017

Jak jsem nakonec dostala to, co jsem chtěla

22. února 2017 v 0:20 | Coura. |  Diary
Je na čase znova psát. Chybí mi to. Chybíte mi vy, mé věrné čtenářky. Měla jsem delší pauzu skrz to, že nebylo o čem psát. A čas, který mi vyšel na vydání nového článku, tak to nahradil můj věrný přítel spánek. Oh ano.. jsem líné prase.


Samozřejmě že jsem za včas musela se sebou začít něco dělat, udržet si nějakou životní úroveň a také dělat, co mě baví. Teď se chystám opět vyprávět našlapaný courovský příběh. Kdo nečetl mé předchozí články, tak vám musím objasnit, že se tu bude jednat o muže, hnědovlasého a hnědookého ze silvestrovské párty. Bylo mým plánem ho sbalit. Na slavného silvestra jsme spolu měli pouze vášnivou líbačku. Jedno krásné odpoledne naše duše zavítali do kavárny se lépe poznat. Dal si kakao. Poté už toho muže nemůžete brát vážně. Opravdu ne. Stali se z nás velice dobří přátelé. Z něho se stal skvělý posluchač mých příběhů a v jeden osudný večer se také stál další čárkou v mém seznamu.


Začalo to tak, že jsem šla do klubu s jedním klukem a jeho partou. Jen tak mimochodem, na toho kluka jsem ten večer měla dost velký zálusk a myslím si, že on na mě taky. Letmé doteky, hluboké pohledy do očí, sedal si ke mě a držel mě, jak kdybych byla jeho. No byla jsem z něho paf. Ještě aby ne, když je to hnědovlasé hnědoočko. Jo, ten taky.


Říkám vám, tihle kluci mě jednou zničí.


Na téhle párty jsem byla v mírném podnapilém stavu, proto mě tedy nenapadlo nic jiného než vytáhnout mobil a začít psát všem cokoliv, co mě napadlo, aby té ostudy nebylo málo. Napsala jsem tomu panu kakaíčkovi, který zrovinka byl na té samé párty, aby mě přišel laskavě najít. Po sto dalších hodinách a panácích se naše cesty spojili a oba se shodli na tom, že by bylo dobré si jít popovídat někam, kde je ticho. Nenapadlo mě nic jiného než navrhnout záchody na vrchním poschodí, kde nikdo moc nezabrouzdá. Povídali jsme si krátce.


Naše rty po sobě hltaly, ruce začaly osahávat vše, co se dalo. Narval mě do kabinky a zamknul dveře. Já nevěřila vlastním očím. V hlavě mi běhaly myšlenky o tom, jak říkal, že s žádnou nespal ještě. Nedávno jsme si psali o tom, jak si to nechává pro nějakou vyjimečnou. Ale já ho chtěla a kvůli němu jsem porušila pravidlo, že nebudu s žádným klukem spát na záchodě. Je nutno podotknout, že to byly hezké záchody a čisté. Jo ja vím… jsou to prostě záchody. Strhal ze mě nelítostně oblečení a rozdali jsme si to.



Potom jsme se krásně pobavili na tom, jak skvělý jsme kamarádi.


Pak jsme dělali jakoby nic, sem tam na sebe hodili očko a usmáli se. Navíc tam na mě ještě čekal ten druhý chlapec. Se kterým jsem už byla dokonce párty a pokračovala v házení očka na něho.

Tak vidíte, nakonec jsem pana kakaíčka přece jen dostala ;-)





I coura dokáže být vážná

7. února 2017 v 16:04 | Coura. |  TT
V listopadu minulého roku mě tragicky opustil můj kamarád, který mě provázel posledními roky mého života. Začátek našeho seznámení byl nevinný, ale jak šel čas, došlo to do stádia, kdy jsme si museli řekli, že jsme natolik stejní, protože oba se neradi vážeme a že by nám to neklapalo. Ani jednomu to nedělalo problém. Později jsme spolu začali spát a to pravidelně. Oba jsme byli střelci. Dokážeme rozeznávat od sebe city a sex.
I tohle sexuální dobrodružství, jak šel čas, zaniklo. Do našich životů přišli opravdové vztahy, ale naše kafíčkování na benzínkách nepřestalo. Stále jsme se vídali. Sice už né tak často, ale i přes to jsme si na sebe čas našli. Podrbali naše drahé polovičky a řekli si, jak je stejně nejlepší být nezadaný.
I přes to, že jsme potom byli oba nezadaní, tak vše zůstalo na čistě přátelské linii.
Proč vám to píšu? Proč máte pocit, že toto není tématem týdne? Dozvíte se, tak čtěte dál. . .


Dneska ráno jsem vstala se smíšenými pocity. Na jednu stranu v mém srdci byl mírný klid a na druhou stranu mi po zádech proběhla husina.
Zdál se mi sen, kde jsem byla v nějakém hloučku lidí a zahlédla tam toho mého kamaráda. Stál tam v zajímavém tmavě modrém oblečku. Běžela jsem za ním a celá překvapená na něho vychrlila, co tu dělá, že jsem ho dlouho neviděla. On nic neřekl. Vytáhl klíče a šel pomalu a potichu k takovým zvláštním dveřím. Já mu jen stačila říct, kam jde, že jsme se dlouho neviděli, že bych si sním ráda popovídala a on jenom odvětil: ,, Už musím jít". Potom za sebou zavřel dveře, které už nešli otevřít.
Dostal se můj kamarád na konec své cesty až teprve teď a přišel se rozloučit? Po probuzení jsem měla teplo na duši z toho, že jsem ho opět mohla vidět.
Opravdu by mě zajímalo, co nás čeká na konci cesty našim životem.

Každopádně je důležité, aby jsme si život užili dokud můžeme být tady. Nikdy nevíte, kdy plamínek naší svíčky vyhasne. Může to být za desítky let. No možná už zítra.